Už pokolikáté se všade láteří nad tím, že si ti zkorumpovaní, líní, zlodušští a sprosťáčtí poslanci nechtějí zdanit náhrady vyplácené k platu. Pohradání lidem! Hanba!
Dosud mi ovšem nikdy nikdo uspokojivě nevysvětlil smysl zdaňování platů lidí placených ze státního rozpočtu. Hrubý plat jde z rozpočtu, odečte se daň a pojistné, ty se vrátí zpátky do toho samého rozpočtu, a zbytek – čistý plat se pošle poslanci, úředníkovi, vojákovi atd. Napočítávání hrubé mzdy a operace mzdových účtáren na úřadech, ministerstvech, ve Sněmovně atd., které to spočítají a daně a pojistné odvedou, představují naprosto mrtvé transakční náklady. Odvedení daní z těchto platů nepřidá do státního rozpočtu nic, co by v něm už dříve nebylo. Výsledkem čarování s daněním platů vyplácených ze státního rozpočtu je pouze čistá ztráta, tj. náklady na posílání „hrubých“ mzdových peněz, vydržování aparátu, který tuhle iluzorní agendu provádí a bobtnání státního rozpočtu, který je o objem těchle „daní“ a nákladů na jejich odvod větší…
Takže namísto zdanění náhrad poslanců, by bylo nejlepší nezdaňovat ani poslanecké platy (jako ani úřednické platy, platy vojáků, policistů, hasičů…). Zároveň by se ovšem „hrubé“ platy musely do budoucna jednorázově snížit o nějakých těch 25 – 30 %, aby odpovídaly dnešní „čisté“ částce…
Výsledkem by bylo co? Daňový výpadek a deficit? Nemorální, nesolidární peníze v poslaneckých kapsách? Ne, jen menší neefektivnost.
Jestli se někomu zdá, že jsem zešílel, upozorňuji, že např. zaměstnanci mezinárodních (mezivládních) organizací obvykle žádné daně neplatí. (Srov. např. čl. 7 Obecné úmluvy o výsadách a imunitách Rady Evropy, nebo čl. IX Dohody o statusu NATO). Proč k tomu státy přikročily u mezinárodních organizací, ale od svých vlatních zaměstnanců „daně“ pořád vybírají? Protože do rozpočtu organizace přispívají všichni členové, kdežto daně z mezd vyplácených jejím zaměstnancům by vybíral jen ten stát, kde je sídlo organizace, ve které tito zaměsnanci pracují – tzn. už by se nejednalo o pouhý de facto účetní podfuk, členské státy by platily daně do rozpočtu hostitelského státu (sice by peníze pořád plynuly jen ze státního rozpočtu do státního rozpočtu, ale tentokrát by to byly rozpočty různých zemí)… Sám sobě stát ale daně platí přirozeně celkem rád, nehrozí daňové úniky, rozpočet se dělá větší, než ve skutečnosti je, vytváří se všeobecná iluze nekompromisního stejného metru na poslance, úředníky a podobné parazity.
Koneckonců zrušení „daní“ a namísto nich nastavení adekvátně nižších platů státních zaměstnanců by měli prosazovat především ti, kteří platí skutečné daně, tzn. soukromá sféra, a to prostě kvůli tomu, že oni to všechno platí.
Závěrem upozorňuji, že neříkám, že systém poslaneckých náhrad je v pořádku, tvrdím pouze to, že není racionálním ty náhrady danit, k docílení toho samého efektu (jen s nižšími hluchými náklady) by totiž úplně stačilo je snížit.