Myslím, že se ale lišíme v základním přístupu: já v zásadě tvrdím, že lidé placení státem už dnes žádné daně neplatí. Pouze se to zaonačuje, tak že to vypadá, že nějaké platí, a tohle zaonačování stojí peníze. Všechno co se jakoby pak z těch daní takovým lidem odečítá, se jim k němu reálně přidává (oproti případu platů neplacených státem, rozdíl je účetní, ale celkem zásadní, zatímco v případě zaměstnance státu je např. sleva na dani výdajem, v případě slevy u zaměstnance ze soukromé sféry je nižším příjmem státu).

K tomu druhému – to už je právě otázka názoru na spravedlivé a nespravedlivé, nedotýká se to ovšem primárně efektivity. Slevy, bonusy a odečitatelné položky mají za účel vybuzovat nějaký typ chování, které když se skutečně objeví, tak je poplatníkovi část daní odpuštěna, tomu, kdo je ale placen z veřejných rozpočtů, se nic neodpouští (pouze formálně), ve skutečnosti se mu tyhle částky, které nějakým způsobem „snižují“ daň, vyplatí nad jeho plat.

Jiný příklad: Poslanec věnuje nějakou pálku na charitu, platí hypotéku, pojištění nebo má daňovou ztrátu z podnikání z doby, než zasedl do sněmovny. Při vašem modelu, kdy nezdaněný plat snižuje základ daně z příjmu na nulu, je takto poslanec bit a přichází o 15%, o které by si snížil základ daně, kdyby dostával hrubou mzdu. Naopak, kdyby měl doma kopu dětí a nepracující manželku, inkasoval by od státu ke svému nezdaněnému platu ještě daňový bonus. Obojí mi přijde nespravedlivé.