Evropská komise přijala návrh na prodloužení doby ochrany práv (jedná se o práva majetková) výkonných umělců a výrobců zvukového záznamu ze současných 50 let (od okamžiku zakládajícího vznik tohoto práva, u výkonného umělce je to vytvoření výkonu resp. zveřejnění záznamu, u výrobce pak pořízení resp. zveřejnění záznamu) na 95 let. Důvodem je prý "díra v ochraně" umělce po uplynutí současných 50 let – než zemře ocitá se ten chudák bez příjmu (na stránkách Komise se dočítáme, že umělci obvykle jiný zdroj prostředků nemají – buď si Komise představuje standardního umělce jako blouznivého budižkničemu, nebo má za to, že zbytek společnosti je tupé a mstivé stádo, které kumštýře vytěsňuje na svůj okraj a upírá jim možnost obživy; no to druhé snad je možné, ale v podstatě jen pokud je nějaký nepohodlný umělec pronásledován totalitním státem, tedy garantem toho svého duševního vlastnictví).
V ČR upravuje zmíněné otázky autorský zákon (č.121/2000 Sb.) a harmonisaci v rámci ES/EU zajišťuje směrnice 2006/116/EC (dříve 93/98/EEC). Připravovaná změna se má dotknout pouze výkonných umělců a výrobců zvukového záznamu nikoli samotných práv autorských. Podobná delší trvání práv funguje v USA (99 let).
Jakkoli mám tisíc a jednu výhradu k samotné existenci práva duševního vlastnictví, tohle mne zcela dorazilo. V rozhovoru na ČT24 uváděla zástupkyně Intergramu jako důvod pro potřebu prodloužení této doby to, že pomalu již doba ochrany mnoha záznamů končí. No sakra! Dnes platné omezení doby trvání majetkových práv na 50 let po 50 letech končí, to je zrada! Evidentně se příslušné zájmové skupiny (kolektivní správci práv, hudební společnosti) po celé Evropě zalekly vyschnutí několika cecků své dojné krávy s tím, jak padesátilétá doba ochrany zvolna hrozí uplynutím již i u šedesátých let, která byla na hudební produkci jednak nepoměrně bohatší než doby předcházející (z důvodů technických i společenských), jednak ta produkce je oproti většině tvorby předcházející stále živá a prodávaná. Je tedy třeba prodlužovat.
Duševní vlastnictví je fantaskní záležitostí. V žádné oblasti práva není tak markantní, jak dokáže právní systém vytvářet něco z ničeho. V žádné oblasti práva není tak převrácen jeho účel jako v oblasti duševního vlastnictví: místo toho, aby se řešily společenské konflikty, které vesměs plynou z omezenosti zdrojů, právo duševního vlastnictví vytváří vzácnost tam, kde neexistuje (koneckonců autorské právo vzniklo v novověké Anglii jako nástroj cenzury, nikoli ochrany tvůrčích duší). Omezování trvání právní ochrany poskytované rozličným dílům a výkonům je tak trochu přiznáním charakteru této ochrany, která vytváří neobhajitelné hmotné výhody z jinak zcela běžných činností (jako je třeba umělecká tvorba). Nakonec pak prodlužování doby této ochrany tak okatě účelové, jako je to v současnosti navrhované Komisí, je snad dostatečným důkazem, že Intelectual Property je spíše než existenční otázkou tvorby snahou určitých skupin (a z naprosté většiny to nebudou umělci) mít se jako "vepříci v žitě".
Pokusím se co nejdříve k tématu duševního vlastnictví vrátit.