Reklama
 
Blog | Jan Bartošek

Transformace a normalizace aneb špatný bonmot

Poznámka k rozhovoru Karla Hvížďaly s Jiřím Přibáněm.

Novinářský nestor Karel Hvížďala pořídil pro aktuálně.cz rozhovor s cardiffským profesorem Jiřím Přibáněm.

Pasáž, která mne pohnula k tomu, něco k onomu rozhovoru napsat, je tato odpověď prof. Přibáně k otázce ohledně ódéesácké mobilizace 1998:

„…Myslím, že ale všechny ty politické mobilizace a vyvolávání existenciálního pocitu ohrožení z politické opozice jen potvrzují, že raná fáze politické transformace, ať se jednalo o rychlokvašné formování politických stran a programů nebo ekonomickou privatizaci, byla vlastně pokračováním československé normalizace 80. let jinými prostředky.“

Reklama

Vznik politické plurality a ekonomická transformace jako pokračování normalizace jinými prostředky?? Nechci se přít o společné rysy (ty lze nalézt i u těch holinek a hodinek), ovšem zajímaly by mě konsekvence, které z toho výroku pan profesor dovozuje (což by měl, jinak jde jen o kavárenský aforismus). Jde o to, jak v duchu této interpretace prodloužená normalizace skončila – 1. skončila s ukončením transformace politické a ekonomické, a tedy dnešní společenské instituce jsou produkty této sametové normalizace, 2. normalizace neskončila a normalizujeme se/jsme normalizováni dodnes (normalizováni vůči čemu?), nebo 3. ona normalizace byla jen nějakým dalším prvkem transformačních procesů, který bez ohledu ma jejich průběh a trvání časem vyvanul.

Pokud platí možnost první, tedy to, že transformace představovala prodlouženou normalizaci a s ukončením živelných projevů transformace (zakládání prvních stran, privatizace) skončila i tato normalizace, pak je třeba ji asi považovat za pozitivní jev, protože v politické oblasti byla konečným výsledkem (tím spíše, že z textu plyne, že ona normalizace jinými prostředky trvala minimálně ještě v roce 1998) relativně svobodná a demokratická společnost a v ekonomické rovině oproti jiným postkomunistickým zemím i docela solidně výkonné a stabilní hospodářství s nízkou mírou dluhů.

Pominu druhou variantu, tedy dodnes trvající normalizaci jinými prostředky, protože ta je cítit jistým konspiračním stihomamem, a tak zbývá možnost přítomnosti normalizace v 90. letech v podobě nějaké tajuplné esence, která se ovšem časem neuchopitelně vytratila. Proti tomu nelze asi nic říct či nějak přesvědčeně namítat, především proto, že je to tak trochu duchařina a že by to tedy byla zcela nepodstatná „teorie“.

Prostě si nejsem úplně jist. Oba pánové jsou většinou skvělými komentátory veřejného dění. Z tohoto rozhovoru jsem ale měl dojem, že každý z nich (snad nevědomky) před tím druhým v zájmu co nejhlubší hloubky myšlenek to intelektuálství trochu přeháněl. A v citovaném názoru to pak dokonce přepísk‘.

Ale samozřejmě, třeba jen nechápu ty hloubky.