Před časem jsem si zde na blogu založil rubriku Zbraně a násilí, ale pro vytížení jsem ji zatím nechal prázdnou, nešťestí ve finském Kauhajoki a následující diskurz mne přiměl konečně tuto rubriku otevřít. Chci se zde věnovat pověrám, nesmyslům, iracionalitám a neznalosti, které často panují v náhledu na problematiku násilí v západních společnostech a roli zbraní a ozbrojenosti.
Obvykle po jakékoli takovéto události slyšíme jeden argument-evergreen ve prospěch utužení státní kontroly držení střelných zbraní, či jejich úplného zákazu: tragédie byla umožněna nebo alespoň usnadněna snadnou dostupností zbraní, sníží-li se tato dostupnost, klesne pravděpodobnost tragédií. K tomuto argumentu se hned včera po události uchýlili mnozí komentátoři a dnes již údajně i sám finský premiér. Argument je to jasný a přímočarý, působivý a docela nesmyslný.
V jeho jádru stojí naprosto chybná představa nějaké možnosti státu zabránit projevům agresivity narušených jedinců tím, že odzbrojí všechny své občany, kterým dosud vlastnictví zbraní toleroval, a nahradí rozptýlenou možnost uskutečňování násilí její centralizovanou podobou (tzv. státní monopol násilí v užším smyslu). Stát ovšem má zcela mizivou možnost ovlivnit množství zbraní veřejností vlastněné – zbraně nejsou meruňky, vydrží velmi dlouho, a nestačí tudíž stanovit pravidla jejich získávání dnes, musí se počítat se zbraněmi již vlastněnými, tedy se musí počítat asi s předcházejícím stoletím a dvěma světovými válkami, kdy se do vlastnictví lidí dostalo nesmírné množství zbraní a tyto zbraně stále v jejich vlastnictví patrně z podstatné části zůstávají (a velmi často o nich žádný úřad nic neví; například počet nelegálně vlastněných zbraní oproti počtu zbraní evidovaných se v ČR tradičně odhaduje na dvojnásobek a více).
Další otázkou – a to otázkou podstatně důležitější – je, co reálně regulace zbraní reguluje: jestli vlastnictví zbraní, nebo jejich nošení a používání. Obvykle je to totiž to druhé. Zbraně tedy lze většinou nějak legálně získat, jejich vlastník je pak ale omezen v tom, jak konkrétně má se svou zbraní nakládat, nejčastěji pak, jak a kde ji smí nosit při sobě nabitou. To, že jak omezení ohledně samotného vlastnictví, tak používání zbraní bude dodržovat většina "slušných lidí", zatímco šílenci a kriminálníci budou kašlat jak na jedno, tak na druhé, je snad docela jasné. Zákon omezující držení zbraní tak vždy znevýhodní slušné lidi proti darebákům.
Jak uvedeno výše – vlastnictví a počet zbraní je velmi těžce omezovatelné a dopad regulace výrazně omezující či dokonce zakazující vlastnictví zbraní bude nejspíše takový, že počet nelegálně vlastněných zbraní zvýší. A zvýší jej především tak, že za jiných okolností slušní lidé budou "ztrácet" a jinak ukrývat zbraně, které pro ně mají určitou nezanedbatelnou hodnotu (sběratelé zbraní budou ukrývat vzácné kusy, mnoho lidí bude schovávat "pistole či flinty po dědečkovi"), nebo si budou nechávat zbraně prostě pro jistotu (typické americké přísloví: Je lepší být souzen dvanácti, než být nesen šesti… nebo Jistější než 911 na drátě je 357 na opasku; u nás ve střední Evropě, kde se historicky války střídají s revolucemi, pak bude motivace k zatajování zbraní často jaksi kulturně-sebezáchovná). S vědomím takovýchto problémů se dramaticky regulují právě spíše jen možnosti užívání zbraní.
Typicky se tedy vyžadují povolení a různé průkazy k nabývání zbraní, zakazuje se nosit zbraň v určitých situacích a na určitých místech (veřejné budovy, veřejná shromáždění, dopravní prostředky, školy…). Jediným výsledkem ale samozřejmě je znemožnění obrany obyčejných lidí právě v těchto situacích a na těchto místech. To, že magoři, kteří si své akce racionálně a pečlivě plánují, útočí právě ve školách, není žádná náhoda (ve veřejných budovách, kde bývají naopak téměř vždy přítomni policisté, vězenští strážci či vojáci se nijak často nestřílí, na takové budovy se mnohem častěji páší bombové útoky…). Do škol nosit střelnou zbraň nesmí téměř nikde nikdo – vraždící pachatelé to samozřejmě respektují zřídkakdy, naopak je tady čeká mnoho zákona dbalých a tedy bezbranných "terčů".
Slavná práce J.R.Lotta "More Guns, Less Crime" (poprvé vydaná, myslím, v roce 1998) ukazuje na datech z USA, jak se projevilo uvolnění možnosti skrytě nosit nabitou střelnou zbraň na vývoji kriminality (v USA je sice obrovsky rozšířené vlastnictví zbraní, některé zbraně, např. lovecké brokovnice, se považují téměř za spotřební zboží, ale držení a hlavně skryté nošení zvláště krátkých palných zbraní bývalo velmi často tvrdě regulováno). K takovému uvolňování docházelo v 90.letech v USA postupně v jednotlivých amerických státech a – světe div se – tam, kde bylo umožněno lidem nosit zbraně skrytě a užívat je pro obranu, se úroveň kriminality snížila (přitom nadproporčně se snížila úroveň násilné kriminality)! Této práci, její kritice a obdobným navazujícím pracím bych se chtěl věnovat nějakém dalším postu.
Nejhorším důsledkem obdobných tragédií, jako je včerejší masová vražda v Kauhajoki, nemusí být bezprostřední ztráta lidských životů, kterou již beztak hodnotíme zpětně, naopak jím může být restrikce možnosti bránit se, tedy různé omezování držby zbraní, a vyplývající ztráty na životech, zdraví, majetku, bezpečnosti a jistotě, které ovšem budou téměř jistě prezentovány opětně jako důvod pro nikdy nekončící represi majitelů zbraní, a zvyšování bezbrannosti běžných lidí (tzn. zvyšování role policejní a státní ochrany a růst závislosti lidí na ní).
Tak zase příště.
PS1: V nadpisu zmiňuji i útok v jeruzalémské ješivě, kdy jeden či dva palestinští ozbrojenci (v tom se zdroje liší) vtrhli do společné jídelny, kde v ten okamžik bylo asi 80 lidí, a zabili 8 z nich. Důvodem, že během téměř desetiminutové přestřelky nebylo zabito více lidí, byl poměrně rychlý zásah ozbrojených civilistů z okolí školy (zprávy vesměs hovořily o bývalém příslušníkovi izraelských ozbrojených sil – což je v Izraeli, se vší úctou, skoro každý – s výjimkou právě studentů náboženských škol, kteří jsou od vojenské služby za určitých měkkých podmínek osvobozeni. Že by tedy byla ješiva náhodným výběrem střelců?
PS2: Střelec z Kauhajoki Matti Juhani Saari byl podle obrázků ozbrojen malorážkovou pistolí Walther P22, která by byla při regulaci navrhující omezení držby zbraní např. pouze na provozování sportovní střelby nepochybně "propuštěna" do oběhu. Je to levná sportovní pistole, kterou by si pro její nízkou energii střely a citlivost na používané střelivo patrně jen málokdo vybral pro nošení na obranu (pokud ji ale dobře vyčistíte, seženete a vyzkoušíte vhodné střelivo a v neposlední řadě se dostanete ke své oběti dostatečně blízko na to, aby se příliš neprojevila nízká účinnost její ráže, pak je poměrně použitelná – stál-li by proti útočníkovi s touto zbraní ale někdo s výkonou obrannou pistolí či revolverem, měl by nepochybnou výhodu a poměrně velkou šanci případný střet přežít a útočníka zneškodnit).