Pokud se v právu používá slovo "ústava", nemyslí se jím většinou jenom ústavní zákon č. 1/1993 Sb. , Ústava ČR – tedy ústava s velkým Ú – ale minimálně též Listina základních práv a svobod (např. vyjádření "právo na stávku je ústavně zaručeno" by bez této extenze pojmu nedávalo smysl). Jistě se pod pojem ústavy v tomto smyslu zařadí i významná judikatura především ÚS, ale také třeba Štrasburského Evropského soudu pro lidská práva, mezinárodní smlouvy o lidských právech (a to opět prostřednictvím judikatury ÚS) a, budu-li smělý, tak i "evropské ústavní právo".
Poněkud do toho asi dále vnese zmatek, že nauka ústavního práva zná termíny ústava v užším smyslu (Ústava) a ústava v širším smyslu – tento druhý pojem se ale s významem naznačeným v předchozím odstavci tak docela neshoduje, je jím myšlen soubor norem, které jsou řekněme algoritmem fungování státu (do ústavy v širším smyslu tak dále spadají např.zákony o jednacích řádech komor parlamentu, volební zákony atd. a to i přesto, že se často formou nemusí jednat o ústavní zákony).
Dokonalý chaos pak působí termín "ústavní pořádek", což je v ústavách světa poměrně netypický institut (myslím, že Slovensko má "ústavný poriadok", a Němci taky znají termín "Verfassungsordnung", ale žádná další země mě nenapadá). Je výslovně definován v čl.112 odst.1 Ústavy. Stručně řečeno jsou to Ústava, Listina a ostatní ústavní zákony.
Politici ale evidentně pod ústavou rozumějí jenom Ústavu a pokud míní též jiné ústavní předpisy hovoří o ústavním pořádku. Typicky L.Zaorálek mluvil během svého "expozé" na téma, proč podle něj nemá ÚS kompetenci rozhodovat o souladu ústavních zákonů s materiálním ohniskem ústavy (pozor! malé "ú"!), před plénem ÚS o tom, že si cestou autem do Brna Ústavu poměrně zevrubně přečetl (snad má Lubomír Zaorálek řidiče) a takové zmocnění Ústavního soudu tam prostě nenalezl. Jenže ono se to zmocnění (byť samozřejmě nikoli bez kontroverzí v akademickém diskurzu) právě naskýtá ne přímo z formulace Ústavy (i třeba jejího materiálního ohniska čl.9 odst.2) ale teprve z jejího výkladu (ať už výkladu textu, nebo lépe – cílů, které ústava sleduje). No a ten nejpřesvědčivější, i v různé míře závazností vybavený výklad Ústavy podává a zároveň tím ústavu dotváří právě Ústavní soud.
Ti, kdo se stále diví tomu, že ÚS vůbec rozhodoval, prostě nejspíš v Ústavě hledají něco, co tam tak docela není. Hledají tam politickou vůli k určitému řešení problémů namísto principů, které té už před delším časem v obecnější rovině projevené vůli jako jediné umožňují dodnes reagovat na konkrétní nepředvídatelné (nepředvídané) situace.
Netvrdím, že rozhodující, ale dost možná vedle jiných zájmů významná část neporozumění mezi politickou scénou a Ústavním soudem vyplývá z tohoto jiného – obecného oproti technicky právnickému – chápání pojmu ústavy. Například naše ústava je po dnešku bohatší o deklaraci pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat soulad ústavních zákonů s čl.9 odst.2 Ústavy a případně je rušit. Pramenem tohoto pravidla (ústavní normy) je dnešní rozhodnutí Ústavního soudu. Samozřejmě – pro formu je třeba zamumlat zaklínadlo, že v ČR nemáme systém precedenčního práva. Ale to je jednak, jak by řekl Terry Pratchett, "lež pro děti" (něco jako, že atom je kulička, ve které jedny menší kuličky obíhají jiné) a jednak to na ničem nic nemění.