Asi před měsícem jsem tu psal o plánovaném prodloužení doby
trvání majetkových práv výkonných umělců k jejich výkonu a pořizovatelů
zvukových záznamů k těmto záznamům (jak těmto právům pěkně říká český
autorský zákon). Pojal jsem to tak trochu jako určitý průzkum, je-li o tuto
tématiku vůbec zájem. Zájem je, takže rád (i když se zpožděním) plním slib a k tématu se systematičtěji vracím.
Problematika práva duševního vlastnictví je poměrně
komplikovaná (myslím, že z části je tomu tak též proto, že se nejedná o
žádné vnitřně nerozporné odvětví práva), diskuze pod předcházejícím postem to
potvrdila. Pokusím se tedy nyní podat určitý velmi hrubý nástin platného práva
a v závěru nastíním některá ekonomická východiska ke studiu duševního
vlastnictví (čímž si pootevřu dvířka ke třetímu pokračování tématu :-).
Právo duševního vlastnictví zahrnuje dvě velké a zároveň
dost samostatné části – autorské právo (v ČR v podstatě kodifikované
v autorském zákoně, č.121/2000 Sb.) a právo průmyslového vlastnictví; někdy se
k těmto přidávají ještě další oblasti, nejčastěji pak právo informační či
počítačové, které je ovšem zatím poměrně v plenkách (též se někdy – spíše ale
méně často – zmiňuje např. ochrana kulturních památek, která ovšem spadá
rozhodně spíše do práva správního).
Autorské právo pak postihuje, jak název napovídá, především
ochranu autorů a jejich děl, ale nejen to. Spadá sem další velká skupina
regulovaných vztahů, které bývají označovány jako "s autorskou ochrannou
související". Nejvýznamnější z této skupiny pak právě bude úprava
výkonných umělců (herců, zpěváků atd.) a pořizovatelů záznamů. Dále sem patří
např. úprava práv vysílatele k rozhlasovému a televiznímu vysílání či právo nakladatele na odměnu.
V podstatě dost zvláštní je pak otázka ochrany databází, zabývat se tím však patrně
nemusíme. Autorským právem upravovaná ochrana nehmotných statků (k tomuto pojmu
zase někdy příště) je typická ve dvou směrech, jednak se (ve většině případů)
rozpadá na práva majetková (licencí „pronajmutelné" právo dílo tzv. užít – tato
jsou časově omezená, významné je, že z nich lze smluvně vydolovat prachy)
a práva osobnostní (která jsou jakýmsi "věčným a svatým" právem autora či
výkonného umělce na přiznání autorství a důstojné zacházení s dílem); jednak potom to, že
autorskoprávní ochrana nehmotného statku vzniká určitým v zákoně
stanoveným okamžikem automaticky (nejčastěji je to okamžik vytvoření díla), tím
vznikají autorovi všechna práva a nevyžaduje se od něj žádná speciální aktivita
(tzn. pokud v hospodě naleznete vedle spícího opilce počmáraný tácek od
piva, pozor, jedná se o autorské dílo se všemi důsledky
z toho vyplývajícími – konec konců takhle nějak vznikla prý třeba slavná árie o víně v Mozartově Donu Giovannim – pro autorské právo ovšem je typické, že na kvalitě díla nezáleží!).
Právo průmyslového vlastnictví naopak vyžaduje od toho,
kdo o jeho ochranu stojí, určitou aktivitu a splnění méně či více náročných
podmínek. U nás mají jednotlivé oblasti tohoto práva převážně samostatné zákony,
jedná se například o vynálezy (patentový zákon), zlepšovací návrhy či různá
jiná technologická řešení (patentový zákon a zákon o užitných vzorech), designy
(zákon o průmyslových vzorech), různá hospodářská a obchodní označení (zákon o
ochranných známkách, o zeměpisných označeních a označeních původu ale též občanský
zákoník) a další (např. topografie polovodičových výrobků – kterých bylo za
více jak 10 let existence zákona u nás prý přihlášeno 8…). Zde musí již daný
předmět splňovat určité podmínky (musí být technicky nový, nezaměnitelný…) a
k ochraně musí být svým původcem přihlášeny (většinou je tato ochrana
zpoplatněna a též časově omezena, i když vesměs ji lze prodlužovat).
Rozdíl lze demonstrovat na příkladu: jste vynálezce, vynaleznete
perpetuum mobile, vyhotovíte vzorek a dokumentaci a utíkáte s tím na Úřad
průmyslového vlastnictví. Tam vám vynadají do "perpeťáků" a řeknou, že perpetuum mobile patentovou
ochranu nedostane, protože zákonná podmínka patentovatelnosti vynálezu je jeho
průmyslová využitelnost (ta u perpetua mobile nepřichází v úvahu, protože
pak by perpetuum muselo nějakou energii vydávat ven, což je jaksi contradictio
in adjecto). Na ochranu průmyslovým vlastnictvím zapomeňte, nicméně neustále
máte ochranu autorskoprávní. Ta chrání váš roztomilý stroječek jako dílo (tzn. zde
jako trhlou sochu) a stejně tak i vaše výkresy (jako adekvátně trhlé obrazy).
Je tím ale chráněno jen vaše konkrétní dílo (a nikdo jiný jej nemůže o své vůli třeba vystavovat), a pomátli-li by se manažeři v …doplň
svou oblíbenou továrnu lehkého/těžkého strojírenství…
a začali chrlit vaše perpetuum mobile po tisících z výrobních pásů,
jste bez šance.
Potud jakýsi jednoduchý úvod do systematiky a tematického
obsahu práva duševního vlastnictví. Pokusím se naznačit, jak lze toto odvětví
práva analyzovat. Především lze ještě více zjednodušit uvedenou pozitivně
právní systematiku (v diskuzi pod minulým postem mi jeden čtenář vyčetl, že
jsem dostatečně v textu neodlišoval mezi autory, výkonnými umělci a
pořizovateli záznamu, myslím, že jde o to ukázat, že zaměříme-li se na autorské
právo jako předmět ekonomické analýzy, toto juristické odlišení tak trochu
postrádá smysl, nějak zvláštním případem jsou pak jen ti pořizovatelé záznamu,
neboť těm zákon přiznává jen okruh práv majetkových). Poměrně šikovné je
souhrnné označení práva autorského jako "copyrightu", přičemž o něm můžeme
uvažovat jako o všech druzích ochrany nehmotných statků, která je absolutní (tzn. působí proti
každému ze zákona) a vzniká samotným určitým působením na tento
statek (vytvoření, zveřejnění …). Chráněno je jedno konkrétní dílo – pokud
nakreslí dva lidé identickou malůvku (např. klasický domeček jedním tahem),
chráněny jsou obě.
Právo průmyslového vlastnictví se obdobně
v anglo-americké literatuře označuje jako "patents", což ovšem nelze u nás
až tak snadno přejmout (ani označení "copyright" pro autorské právo není nějak kdovíjak přesné, ale
vzhledem k jejich velmi podobnému obsahu je to poměrně snesitelné), takže
můžeme zkráceně mluvit např. o "označeních, vzorech a patentech". Jejich
společným jmenovatelem je registrační režim (s mírnými odchylkami např. u tzv.
materiální ochrany obecně známých označení), který podmiňuje vznik ochrany.
Chráněno je určité technologické nebo vizuální řešení (zaregistruje-li si někdo
domeček jedním tahem jako ochrannou známku, nikdo další již si jej jako
ochrannou známku v dané podobě a branži nezaregistruje). Tato práva
(patenty, označení a vzory) jsou též (ve většině) převoditelná smluvně (oproti autorskému
dílu, které to má podstatně složitější).
K předmětům duševního vlastnictví (dílům, výkonům,
vynálezům, známkám atp.) je třeba přistupovat opatrně a nepředstavovat si je
hned jako nějaké "věci", "předměty" nebo snad dokonce "práva" (cé-déčko
s nahrávkou nějakého muzikálu Karla Svobody si jako něco z toho asi
leckdo představí, žbrblavou píseň opilcovu nahranou zlomyslným kumpánem na
mobil již asi nikoli, autorské právo přesto budou u obou příkladů zajímat vlastně stejné
aspekty).
Tak zase brzy příště.