Ekonomie se dneska učí v podstatě v rámci, který vymezil ve svojí učebnici P.Samuelson (poprvé ji publikoval v roce 1947 a to je ten chlapík pořád ještě na živu!), tedy makroekonomie – agregáty, cykly a růst, a mikroekonomie – teorie firmy, teorie užitku, trhy a tržní selhání. Tedy totální NUDA a především jen jakási deskripce s naprosto minimálníma praktickýma dopadama… Ekonomie se ale především a hlavně musí zabývat společností a pak nejen hospodářským trhem (a tedy cenami) ale (a snad i důležitěji) trhem institucí, tedy právem a politikou, metoda je v podstatě stejná.
Ekonomie práva (Law&Economics, ekonomická analýza práva) je poměrně okrajově zařazovaná oblast ekonomie (nebo právní teorie?), zvlášť v Evropě (snad je to i tím, že efektivnost i spravedlnost legislativní tvorby práva bude téměř vždy dopadat o trochu hůř než precedenční normotvorba) je to tak trochu enfant terrible právnických i ekonomických fakult. Co si pod tím představit? – vlastně jen jakési mírně systematičtější uvažování o normách, o jejich zachycení v legislativním dokumentu, o jejich realističnosti, dopadu a významu, o nákladech, které norma přinese (přičemž se tím opravdu nemíní "Dopady na státní rozpočet" – obvyklá kolonka v důvodových zprávách k zákonům, která ale bývá v naprosté většině vyplněna "0"), o vzniku norem, o jejich teleologii (účel x normovaná skutečnost) a také o jejich vynucování a možnosti vynucování atd.
Klíčovým a fakt pěkně znějícím pojmem je analýza práva. Dnes se právníci vesměs učí "pozitivní právo", tedy korpus platných norem, které autorizuje stát jako nejvyšší autorita. A ti skutečně zvídaví se zajímají o výklad norem (gramatický, logický, systematický, historický, teleologický…), tedy rozbor sloužící porozumění a správné aplikaci normy. Ale žádná analýza, žádná kritika. Právnické nymfy (jako studenti coby vývojová stádia celých právníků, nikoli ty slečny s nenasytnými pohledy, i když těch na fakultě je…) se dozvídají sice některé termíny, které by se jim mohly stát jakýmisi východisky, např. "de lege ferenda" (tedy způsob pohledu na normu, jaká by tato norma měla být v budoucnu), "sociologický přístup k právu" (jakýsi kolektivistický pohled na právo a společnost) či "teleologický výklad" (zkoumání normy, která může být sice blbě formulována, ale zjistíme-li její účel, můžeme se vyvarovat absurdností). Naneštěstí to pak ale všechno degeneruje do situace, že normální student práv považuje za základní cíl pohledu de lege ferenda zregulovat naprosto všechno, co znamená sociologizující analýza, neví nikdo (ale všichni vědí, že je to to, co na té škole dělají) a teleologický přístup je něco, k čemu musí každý dojít buď studiem ekonomie (což se zdá jako utopie) nebo bolestnou praxí (a přitom je to celé hledání účelu komplikováno tím, že nemalá část dnes produkovaných norem je bezúčelná, samoúčelná nebo totálně účelová..).
Ekonomie je pro právníka nezbytná – a nemyslím tím, že by se obchodní právník měl orientovat v účetních výkazech (měl by, ale jen to nestačí), a to stejně jako je pro právníky nezbytná znalost historie, právní komparatistiky, cizích jazyků, umění psát (perem i na klávesnici), číst a vázat si kravatu. Naneštěstí dneska se v Čechách všichni právníci učí všechno právo (titul JUDr. tedy doktor obojího – kanonického a římského – práva je dneska naprosto nesmyslný, dnes by to mohlo být třeba J8Dr. nebo pro jistotu JNDr., kde N=…). A pak předstírají, že to všechno znají. Abych tak řekl – i pokud znají (a nezapomínají to jako já ve dveřích při odchodu ze zkoušky), bez ekonomie nebo nějakého zdravého kritického rozumu (který právní pozitivismus, troufám si tvrdit, ubíjí) tomu houby rozumí.