Člověk má pocit, že středověká bitva by měla zahrnovat obrněné rytíře na koních s těžkými postroji, dobývací stroje a katapulty, vozovou hradbu, nějaké ty píšťaly, tarasnice, bombardy, spoustu mečů, halaparten, pík … cepů, válečných seker a podobných udělátek, kterými se tam vzájemně pobíjí špinavá, zarostlá a divoce vypadající chlapiska. Naopak co se asijských bitek týče existuje spíš takový názor, že by měly být především velké (alespoň tak, aby se nevešly do širokoúhlého záběru). Pokud už by to měla být nějaká pouhá potyčka, pak se očekávají salta, v jejichž průběhu hrdina ukopne deseti protivníkům hlavu, létání ze střechy na střechu za pomoci zuřivého šmajdání nohama či tance s mečem, které by svou propracovaností musely připravit Harapesovi bezesné noci.
Proč se tím souslovím "bojové umění" míní v devadesáti procentech případů asijské bojové styly? Domnívám se, že základní rozdíl mezi tradičním asijským a evropským bitkařením je v náročnosti na "výrobní" (snad "bojové") faktory. Klasickou evropskou, nejen středověkou, bitku či bitvu si zkrátka představujeme jako akci značně kapitálově náročnou (náročnou hlavně na fyzický kapitál), zatímco asijské válčení máme zafixované jako náročné na faktor práce, potažmo na lidský kapitál. Jinými slovy, zatímco evropský válečník potřebuje sice divoké vzezření, ale hlavně meč ze solingenské oceli, tak ten asijský by měl mít ušlechtilé vzezření a k tomu vytrénované, ladné pohyby rukou při lámání vazů (pokud se nějaký meč vyskytuje, je často předmětem téměř rituálním).
Je to sice velmi hrubě na hrubo, ale popravdě mi jde spíše o všeobecné přesvědčení o rozdílech mezi těmi válečnickými styly, než o nějakou historickou přesnost (šlo by např. namítnout, co je potom Velká čínská zeď – odpověď by mohla být, že jednak je to přesně ukázka děsivě pracovně náročného bojového prostředku, jednak konec konců, hm, je to jen jedna zeď, ne? Ještě zajímavější námitkou by mohlo být, že střelný prach je původně čínský vynález…).
K čemu směřuji, že ano… Zdroje společnosti jsou v intenzivní míře vynakládány v oblastech nutných pro přežití, a tedy také ve válce. Asijské kolektivní kultury, centralistické orientální despocie, kde jednotlivec mnoho neznamenal, máme spojené s vražednými technologiemi náročnými na v těch končinách levný a dostupný faktor – člověka. Je pak už jedno, jak vzdělaný, vytrénovaný či schopný takový člověk byl. Tyto společnosti minimálně do dvacátého století vázly a někde ještě váznou v chudobě a nesvobodě. Naopak nevzdělaný, špinavý a obhroublý evropský voják má v našich představách k dispozici vraždící kapitálové statky, o jakých si jeho kung-fu ovládající kolega může nechat jen zdát. Evropané se vzájemně vybíjeli s daleko větší efektivností uvažovanou ke skutečnému fyzickému úsilí (práci) jednotlivého vojáka.
A teď ono pověstné: přesto a nebo právě proto… A kdybyste se měli ve patnáctém století účastnit války, chtěli byste raději ovládat kung-fu, nebo mít velkej meč, alespoň kroužkovou zbroj a píšťalu (jakousi primitivní pušku)?
Takže kung-fu či ju-jitsu ve středověké Anglii, Čechách nebo Německu je skutečný oříšek. A konečně neznamená touha šroubovat do dnešních historických akčních filmů určitou asiatisaci našeho pohledu? Nestačí nám mlátit protivníka po hlavě cepem?