Začněme s tou Plzní: jsem student pražských práv a co se týče mých zkušeností s Plzeňskou fakultou, byly dosud v zásadě trojí: 1. Ivan Kindl – jeden z oněch tří hlavních aktérů plagiátorského megaskandálu s vizáží nestříhaného Marxe – byl jsem na jedné jeho přednášce v Praze o správě daní a poplatků, a nutno říci, že byla skvělá a nikoli nudná (což je skutečné umění, uvážíte-li danou materii); 2. Tomáš Sobek – skvělý právní vědec, přispěvatel blogů Leblog.cz a Teoriepráva, autor výborné knihy o logice a argumentaci, rozhodně zahrnutelný do české právně-teoretické špičky; 3. odcházející spolužáci – je v podstatě běžné, že pokud někoho (vesměs tak ve třetím, čtvrtém ročníku) vyhodí (či mu vyhazov hrozí) z Prahy, přesouvá se do Plzně, kde údajně nastupuje automaticky do třeťáku (myslím, že navrub těhle lidí půjde většina oněch plzeňských "rychlokvašek"). Nemůžu tedy říct, že by celkově můj dojem z Plzně (např. i pro – díky novému Občanskému zákoníku téměř mýtickou – osobnost profesora Eliáše) byl jednoznačně negativní či pohrdání vzbuzující.
Celý problém (jehož symbloly se stali Kindl, Tomažič a Zachariáš, na kterého a jeho opsanou oponenturu se v celé kauze dosti zapomíná) ale vyvěrá z problematické koncepce výuky práva, či dokonce z dnešního pochybného přístupu k právu (a nejen v akademické obci) vůbec. Václav Vlk to dost dobře popsal na NeviditelnémPsu. Ještě přesněji a podstatně obsáhleji se situací českého právnického školství zabýval už před čtyřmi lety Michal Bobek v Právních rozhledech (O (ne)reformovatelnosti studia práv v Čechách, č. 10, 12, 14 a 16/2005). Právnické vzdělávání má u nás zkrátka úroveň nízkou. Nevyplývá to ani tolik z prorostlosti nějakých mafií (ty jsou – pokud vůbec – jen symptomy), ale z nedobré úrovně českého práva zplundrovaného komunisty a posléze diletanty, lobbisty a divokým newspeakem operujícími europeizátory.
Nejstrašnější charakteristikou dnešního právnického vzdělání je rádoby pozitivistický přístup ("rádoby" proto, protože pozitivismus jako právně filozofický přístup spojený s Hartem, Dworkinem, Razem, u nás v modifikované podobě s Weyrem, a dalšími skvělými jmény je ctihodným přístupem k právu – takový pozitivismus se ale na českých vysokých školách neučí, a zmíněná jména většina studentů nezná), kdy valná většina předmětů spočívá v memorování zákonů. Hodnota takto nabytých znalostí je nizoučká a to zvláště v našem právním prostředí, kde legislativním smrštím efektivně brání jen občasné politické paty a krize. Obměna právních předpisů (i těch pro jednotlivá právní odvětví výchozích kodexů) často znehodnocuje získané informace již v průběhu studia (že k tomu může dojít je jasné, proč ale přitom trvat na detailní výuce platného práva je jasné o mnoho méně), sám jsem se učil a posléze konal zkoušku z různých zákoníků práce, různých správních řádů, dokonce tří různých zákonů o zadávání veřejných zakázek, různé úpravy kapitálového trhu a mé v květnu vykonanou závěrečnou stánicí z veřejného práva prověřené znalosti zatím platného trestního zákona budou relevantní tak do konce tohoto roku.
Václav Vlk navrhuje vrátit se ke klasickým předmětům (patrně k dějinám, římskému právu, mezinárodnímu právu a základním odvětvím práva – občanskému, obchodnímu, trestnímu, správnímu a snad ústavnímu). Myslím si, že to by nic neřešilo, neboť takto právnické vzdělání v podstatě vypadá už dnes. Naopak souhlasím s Bobkem, že řešením je (mimo jiné) rozdělit studium standardně na bakalářské a navazující magisterské, přičemž pro výkon právnických povolání (od advokátů po soudce) by měl bohatě stačit dokončený bakalář. Náplní studia by pak měla být vedle jakýchsi pouze "Úvodů" do jednotlivých právních odvětví pestrá škála předmětů zaměřených na dovednosti (nikoli primárně na velmi pomíjivé znalosti), typicky právní stylistika, logika a filozofie. Mělo by také být umožněno interdisciplinární studium na jiných fakultách formou určitých vedlejších specializací, jak tomu je třeba na VŠE a na Fakultě humanitních studií UK – zvláště tolik potřebné znalosti ekonomie jsou mezi právníky prakticky na nule (někdejší předseda amerického Nejvyššího soudu Brandeis v roce 1916 napsal, že právník, který se zároveň nevzdělává v ekonomii a sociologii, je na nejlepší cestě stát se veřejným škůdcem). S tím by do určité míry snad odpadl i fetišismus titulů, který nepochybně též stojí v pozadí dnešního plzeňského problému (zvláště titul JUDr. je spíše parodií – např. v Německu nelze na základě českého JUDr. ani užívat titul "doktor práv" či zkracovat na pouhé "Dr.", neboť ani studium, ani práce neodpovídá rozsahem a náročností německé dizertaci).
Jinou rovinou je nepochybně školné. Zvláště v případě právníků jistě nelze argumentovat tím, že by si pak studium nemohli dovolit ti chudší (ti by si na studium mohli vždycky půjčit, přičemž by mohli směle počítat s nadprůměrným příjmem po dokončení studia) – na práva se zkrátka chodí s vizí vaty, která pak člověka čeká. Říkám to u vědomí toho, že sám bych si se školným na vysokých školách patrně nemohl dovolit vystudovat zároveň na dvou z nich. To by ale bylo naprosto v pořádku, pokud by úroveň a možnosti výuky na jedné škole odpovídaly tomu, co dnes musí nemalý počet studentů (osobně jich znám desítky a vesměs úspěšných) čerpat z paralelního studia na vícero fakultách, nehledě na to, že by člověk musel řešit toliko poloviční objem byrokracie, odpadly by některé zbytečné duplicity ve studiu a (v mém případě) sprintování mezi Žižkovem a Starým Městem někdy i několikrát v jediném dni.
S tím souvisí i počet právnických škol v ČR. Máme zde čtyři veřejné – v Praze , v Brně , v Olomouci a v Plzni (a asi ještě nějaké lehce dubiózní soukromé). V Hospodářskými novinami sestavovaném žebříčku se fakulty loni umístily v uvedeném pořadí, přičemž k nejisté budoucnosti (z hlediska akreditací) práv v Plzni je nutno podotknout, že v minulosti ani osud práv v Olomouci nebyl úplně jistý. Např. Tomáš Richter se domnívá, že případ Právnické fakulty Západočeské univerzity jasně ukazuje na to, že mezi českými právnickými fakultami nezavládla očistná konkurence. Netuším, jak na to přišel – je to totiž nepochybně právě naopak, tedy že se ukazuje, kdo v této soutěži neuspěl a kdo bude muset trh s právnickým vzděláním (pokud tedy neprojde radikální očistou, která trh přesvědčí) opustit, a tím někým je nyní Plzeň. Problémem je, že tento trh je velmi úzký a vstup na něj je obtížný (bez vůle a podpory státu prakticky nemožný) a pokud dojde k něčemu, co se dnes děje v Plzni, tak vyvstává vážná hrozba, že už tak slabá konkurence se ještě oslabí a výsledkem bude zhoršení kvality vzdělávání na "nenamočených" (či přeživších) fakultách. Je potřeba, aby vznikly další.
Ve zmiňovaném článku Michala Bobka (konkrétně v č.16/2005, str.601 supra pozn. č.2) uvádí autor, že "… ve stejně velkém Maďarsku je osm právnických fakult, na Slovensku, které má přibližně poloviční populaci ve srovnání s ČR, jsou veřejné právnické fakulty čtyři, nemluvě o Polsku, kde jen ve Varšavě je právnických fakult hned několik. V západoevropských státech se srovnatelnou populací k ČR (Belgie, Portugalsko, či o něco menší Švédsko a o třetinu větší Holandsko) je počet právnických fakult dvoumístný." Zvýšením počtu fakult by nemuselo nutně dojít ke zvýšení počtu produkovaných absolventů (k tomu by spíše vedlo zavedení bakalářského stupně), naopak by mohlo dojít (někde k radikálnímu, nejlépe se současným zavedením školného) ke snížení počtu studentů v ročníku. Kupř. pražská práva jsou dnes s přijímanými sedmi či osmi stovkami uchazečů strašidelný masokombinát (i ve srovnání se z masovosti často neprávem obviňované VŠE, kde třeba můj obor čítal 75 přijatých, z nichž posléze zbyl podstatně menší počet studentů, které jsem vesměs všechny znal, nehledě na dobré, i na – na právech UK téměř nemyslitelné – osobní vztahy s některými oborovými vyučujícími).
Napadají mne dvě možné nové právnické fakulty a zde se dostávám k onomu v titulku postu slibovanému snění. Jednak by mohla jednoznačně vzniknout právnická fakulta v rámci pražské VŠE, kde už dnes působí čtyři katedry, jejichž (hlavním) předmětem zájmu je právo (ta, tato, tahle a tadyta, pro srovnání gargantuovská pražská právnická fakulta má kateder šestnáct). Co se týče úrovně, tak např. v oboru práva obchodního, duševního vlastnictví a práva soutěžního je VŠE nepochybně s právnickými fakultami srovnatelná, co se týče ekonomické analýzy práva (Law & Economics), je o stovky let napřed.
Druhým snem je univerzita v Terezíně, o které se před pár lety hovořilo (pověřen přípravou tohoto projektu byl tehdy bývalý rektor UK Wilhelm) a která teď podle všeho asi nenápadně spadla pod stůl (i když nějaké dílčí nebo na původních plánech nezávislé projekty se možná realizují). Byla by to naprostá idyla, český Oxford – nejen díky nesmírně silnému geniu loci, ale také poloze a podobě onoho pevnostního města. Bylo by také možné vážně konstituovat fakulty zcela nově, bez děsné path dependence, která ovlivňuje život déle existujících univerzit. Snad odklad realizace terezínské univerzity povede alespoň k přehodnocení jejího zamýšleného zaměření (tím mělo původně být jakési studium "humanismu"). Snad pod stůl nespadla docela. A snad by její osud coby nově vytvořené akademické instituce sledoval následně spíše trajektorii těch úspěšných po revoluci založených univerzitních institucí (např. FSV UK či CERGE, ale třeba i takové Jihočeské univerzity) a nikoli úpadek plzeňských práv.