Nesmírná množství legislativy, která je na občany vyspělých zemí chrlena posledních asi tak sedmdesát let, má zajímavou vlastnost – čato nepříliš vyjasněný účel. Jasně definované účely mají klasické normy (ve smyslu určitého zákazu/příkazu, nikoli nějakého předpisu), např. zákaz krádeže – ochrana vlastnictví, příkaz dodržení určitých náležitostí smlouvy – zvýšení pravděpodobnosti naplnění uzavírané smlouvy (ex ante) atd. Naopak s boomem hayekovské legislativy (vysvětlované jako opak práva) vyjadřující vždy spíše partikulární zájmy, než skutečně potřebnou normu, se účelnost předpisů vytrácí. Částečně za to může praxe, kdy norma procházející legislativním procesem je ohýbána a kroucena, tak aby vyhověla někdy naprosto protichůdným záměrům (určitá schizofrenie, tedy ekonomická protismyslnost je v normách častá – příkladem nejkřiklavějším bývají předpisy regulující ceny ve snaze o zajištění dostatečné nabídky, což je v podstatě takový ekonomický oxymoron). Částečně je ale také vina na straně právní teorie, která za účel práva dosazuje někdy dosti mysticky definované kategorie jako je právní stát (Rechtsstaat, rule of law) nebo právní jistota, či se nechává unést virtuální realitou pozitivismu (František Weyr myslel své trpaslíky jako nadsázku, dnes by se nejspíš dokonce i tento učenec ztotožňující stát s jeho právním systémem velmi divil).
Pod dojmem dnešní příhody bych se zde zmínil, o takových třech sudobých a známých, účel postrádajících (resp. v logice teorie zájmových skupin tento účel zastírajících) normách: zákazu volného pobíhání psů, zákazu kouření na zasávkách MHD a o "modrých" rezidenčních parkovacích zónách.
Případ 1. – Skotačící pejsci
Vlna zájmu o obecní zákazy pobíhání psích miláčků nedávno proběhla médii v souvislosti s novelou zákona č.246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, která přinesla možnost uložení pokut za psa bez vodítka (je-li to v rozporu s obecní vyhláškou) až do výše 50 000 Kč. V Praze se volný pohyb psů řeší v magistrátní obecně závazné vyhlášce č.6/2001, o ochraně veřejné zeleně, která v příloze vypočítává veřejnou zeleň ve městě, kde se mohou a kde nemohou psi bez špagátu prohánět. Je naprosto jasné, že uvázaný pes sám o sobě není a ani nemůže být normovaným účelem. Účelem přivázání psa by mohla být např. ochrana osob a majetku (což ovšem řeší jiné předpisy – především občanský zákoník, který nařizuje předcházet škodám, a dále předpisy jako zákon přestupkový a trestní), nebo zajištění bezproblémového silničního provozu (to zas ale výslovně řeší zákon o provozu na pozemních komunikacích). Takže co se tím sleduje, mimo toho, že volení úředníci samosprávy nejspíš poměrně logicky předpokládají, že majitelů psů je menšina oproti nepejskařům (kteří ale často do parků jak je rok dlouhý nepáchnou), a nějakou takovou regulací si přidávají body zvýšením iracionálního povědomí voličů, že město/stát pro ně jakoby něco dobrého dělá…
Samotné řešení v předpise týkajícím se veřejné zeleně je celkem úsměvné, pes ničící zeleň je představa fantaskní – pes není bobr, nebo lépe, pes není člověk a jím způsobené škody na zeleni budou skutečně minimální. Podobně nápis na pytlících na exkrementy zadarmo poskytovaných na některých odpadkových koších nutí k pousmání: "Likvidací psích exkrementů pomáháte životnímu prostředí". Samozřejmě, vezmu-li papírový pytlík se stěrkou, seberu-li (patrně radioaktivní) psí hovínko a dám jej do plastového odpadkového koše, který vyprazdňuje na naftu jezdící náklaďáček, nepochybně planetě Zemi pomohu a Al Gore se zaraduje. Naprosto neříkám, že by pejskaři neměli po svých miláčcích uklízet – naopak (na ekonomce se říkalo, že stačí, aby jeden na Žižkově nedal cestou z hospody pozor, kam šlape, a už sjede až na Florenc). Jen ten nápis na pytlíku je přesně obrazem zmateného postoje společnosti k některým problémům (a to i přesto, že autor nápisu na pytlíku měl nepochybně na mysli "životní prostředí" pro nás dvounohé tvory).
Případ 2. – Parkovací zóny
Problém parkovacích zón bije asi každého do očí. Přitom pes není zakopán v samotných zónách, nýbrž v jejich absolutní povaze – nejde o zajištění dostatečného parkovacího místa pro obyvatele daných čtvrtí, nýbrž o zamezení volnému parkování co největšího počtu aut na ulicích jako takovému. Určitě se najde mnoho lidí (také mám tu zkušenost), že zaparkovali třeba na cca 20 minut na zcela prázdné (konkrétně v neděli v osm ráno) rezidenčně modře pografittované ulici a než se vrátili, za stěračem už se třepotal městsko-policejní papírek. Opět je účel nejasný – nejde-li o zajištění parkovacích míst rezidentům (pokud se tedy nepředpokládá, že rezident p.Vomáčka nebude chtít parkovat na prázdné ulici zrovna tady na svém místě a nikde jinde), tak jde o co? O zajištění zákazníků placeným parkingům? O prodej placených parkovacích dvouhodinových karet a výběr pokut a tedy příjem pokladnic městských částí (což už by byl demaskovaný účel)? Nebo o snížení počtu aut ve městě jako takových (to by byl taktéž účel skrytý a tedy nepředvídatelný, což je ovšem zásadní vada jakéhokoli právního nástroje; navíc k takovému účelu by měly primárně sloužit zcela jiné normativní prostředky, i připustíme-li, že je omezování provozu ve městě legitimním cílem veřejné politiky)?
Případ 3. – Kuřáci na zastávkách
Když se před třemi lety zavedl zákonem č.379/2005 Sb. o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, zákaz kouření na zastávkách (§8 odst.1 písm.a: "… prostředky veřejné dopravy, veřejně přístupné prostory budov související s veřejnou dopravou, nástupiště, přístřešky a čekárny veřejné silniční a drážní dopravy a městské hromadné dopravy …"), vyvolalo to mnoho reakcí. Za nejpozoruhodnější a také nejsmutnější považuji tehdejší titulní článek v Prager Zeitung, kde autor psal, že jakmile si první den účinnosti zákona na zastávce zapálil, okamžitě několik spolučekajících cestujících vzalo mobilní telefon a volalo na policii, že tady nějaký opovážlivec porušuje zákon. Autor toho článku to hodnotil jako "das schlimmste Denunziantentum" a měl naprostou pravdu …
Zajímavější je ale to, jak nedotažený a těžko určitelný účel tato norma měla a má. V důvodové zprávě je ve zvláštní části uvedeno: "Zákazem je sledována ochrana nekuřáků před pasivním kouřením." To ovšem v případě otevřených zastávek a nástupišť je dosti evidentní pitomost už kvůli tomu, že není určitě definován prostor zastávky. Zatímco v uzavřené čekárně je zákaz kouření na místě, na zastávce, což bývá nejčastěji nějaký (těžko určitelný) pás chodníku, je ochrana nekuřáků naprosto virtuální a závisí na takových věcech, jako je šířka chodníku, směr a síla větru atd. Navíc takový zákaz tím, že vlastně uzavírá (nás) nekuřáky na nedefinovatelnou zastávku a kuřákům naopak přiznává celé širé okolí, často ztěžuje domluvu s kuřákem, který si může stát vesele hned za zastávkovou cedulí a naprosto legitimně odmítat přesun jinam, neb tady kouřit smí (a řekne-li se, že nekuřák se přece taky může přesunout jinam, pak ten zastávkový zákaz jasně ztrácí logiku docela)… Ale abych zase kuřákům nekřivdil – jediný důsledek onoho zákazu se tehdy projevil tím, že v určitém okruhu kolem dokola zastávky začal být děsný bordel – dokouřivší cestující neměl již kam (do odpadkového koše pod jízdním řádem) odhodit rychle vajgl cigarety, takže jej logicky odhodil tam, kde stál …
Všechny tyto normy představují typicky problematickou legislativu, která je jednak naprosto nepatřičně plošná a často komplikuje situaci právě těm, na jejichž ochranu je, nebo měla být míněna (např. nadprůměrnou koncentrací volně pobíhajících psů na povolených místech), jednak často vyvolává potřebu další, nekonečně se řetězící regulace, která dál a dál vytváří problémy, s nimiž se regulátor musí potýkat (např. už jen kriminalizací a tedy nutností postihu lidí, kteří se normě zprotiví, byť tím neohrožují žádné reálné, právem chráněné hodnoty) a konečně předpisy tohoto typu ve velké většině nevhodně nahrazují domluvu a konsenzuální vztahy mezi lidmi (místo, aby kuřák ze slušnosti poodešel sám či na požádání opodál toho, komu by mohl jeho kouř vadit, je mu nařízeno právní normou opustit s cigaretou zastávku – která ovšem není objektem ochrany proti tabákovému kouři!!!) a tím tuto samotnou možnost domluvy ničí – lidé se již nesnaží se dohodnout, nýbrž se obrací na žandáry, denuncují úřadům (kterým to dělá dobře) a mstí se spoluobčanům za křivdy domnělé či skutečné, jichž se na nich dopouští zákon ("když Alík nesmí kadit v parku, ať si kadí na sousedově trávníku")…